4.15.3
Smlouva o přepravě věci
Mgr. Mgr. Radana Burešová, Mgr. Iva Jarolímová
Do doby účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byla právní úprava smluv o přepravě zboží rozdělena jak mezi tehdejší občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), tak i mezi tehdy platný obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). V obchodním zákoníku se hovořilo o přepravě nákladu, v občanském zákoníku o přepravě věci.
Stávající občanský zákoník již mezi těmito úpravami nerozlišuje, ale přebírá veskrze celou úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, menší část pak ze zákoníku občanského. Současná jediná zákonná úprava týkající se přepravy věci je obsažena v ustanoveních § 2555 až 2577 OZ.
Podrobnější úpravu podmínek přepravy osob a věcí však mohou přinášet také podzákonné prováděcí právní předpisy v podobě tzv. přepravních řádů. Ty jsou vázány vždy ke konkrétnímu druhu přepravy. Za účinnosti nynějšího občanského zákoníku doposud nebyly vydány nové přepravní řády, které vydává ministerstvo dopravy, a to zejména na základě § 37 odst. 7 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, a § 18b odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Aktuálně platnými přepravními řády jsou vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, a nařízení vlády č. 1/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní nákladní dopravu. Na leteckou ani lodní (vodní) dopravu se aktuálně žádný přepravní řád nevztahuje.
Pro přepravu věci s mezinárodním prvkem je z hlediska mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, důležité zmínit Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR), Evropskou dohodu o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí, Úmluvu o mezinárodní železniční přepravě (COTIF), Montrealskou úmluvu – Úmluvu o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, Úmluvu o přepravě zboží po vnitrozemských vodních cestách (CMNI) a Hamburskou úmluvu – Úmluvu OSN o námořní přepravě zboží.
Zvláště je třeba mít na paměti, že mezinárodní smlouvy se mohou použít i tehdy, pokud jsou oběma smluvními stranami smlouvy o přepravě české subjekty. Tak je tomu v případě CMR. Pro použití této úmluvy je totiž rozhodující, že se místo převzetí zásilky (tj. místo odeslání) a místo jejího dodání (tj. místo určení) nacházejí v různých státech, nikoli odkud pocházejí (tj. kde mají sídlo, bydliště nebo státní příslušnost) zúčastněné osoby.
Společnost Výroba, s. r. o. se sídlem v Liberci uzavírá se společností Doprava, a. s. se sídlem v Jablonci n. N. smlouvu o přepravě svých výrobků kamionem ze svého závodu v Liberci do německé Žitavy (Zittau). Vzhledem k tomu, že místo odeslání a doručení zásilky se nacházejí v různých státech (Česká republika a Spolková republika Německo) a přeprava se má uskutečnit po silnici, se jejich vzájemná smlouva o přepravě věci neřídí OZ, nýbrž CMR.
CMR přitom některá práva a povinnosti smluvních stran upravuje odlišně od OZ. Je-li dána její působnost, použije se vždy CMR, a nikoli OZ.
U smluv uzavíraných mezi podnikateli se za určitých podmínek (§ 558 OZ) přihlíží rovněž k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon.
Pokud se máme věnovat úpravě obsažené v občanském zákoníku, podstatou smlouvy o přepravě věci je závazek dopravce odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení. Odesílatel se zavazuje zaplatit za to dopravci přepravné. Smluvními stranami jsou na jedné straně dopravce, který se zavazuje přepravu zásilky provést, a na druhé straně odesílatel zásilky, který se zavazuje za to dopravci zaplatit přepravné.
Podstatnými náležitostmi smlouvy o přepravě věci jsou:
-
specifikace věci, která má být přepravena (tedy zásilky),
-
určení místa odeslání a místa určení (doporučuje se specifikovat co nejkonkrétněji),
-
závazek dopravce zásilku přepravit z místa odeslání do místa určení,
-
úplatnost přepravy, tedy závazek odesílatele uhradit za přepravu přepravné.
Smlouva nevyžaduje reálné předání zásilky k tomu, aby byla uzavřena. K jejímu uzavření stačí konsenzus smluvních stran na podstatných náležitostech smlouvy. Současně je stanoveno, že nepožádá-li odesílatel dopravce o převzetí zásilky v ujednané době a není-li ujednána do šesti měsíců od uzavření smlouvy, práva a povinnosti ze smlouvy zaniknou.
U smlouvy o přepravě věci není vyžadována písemná forma, nepožaduje-li to jedna ze smluvních stran (§ 1756 a násl. OZ). Smlouva tedy může být uzavřena i ústně.
I když je přepravné podstatnou náležitostí smlouvy, nemusí být ve smlouvě specifikováno, sjednání přesné částky není vyžadováno – v takovém případě se použije § 1792 OZ o stanovení úplaty za plnění. Přepravné může být rovněž stanoveno například pouhým odkazem. Naopak je důležité poznamenat, že smlouvu nelze sjednat jako bezúplatnou. V tom případě by se jednalo o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 1746 OZ. Není-li výše přepravného vůbec sjednána, náleží dopravci přepravné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k obsahu závazku.
Splatnost přepravného je zákonem stanovena bez zbytečného odkladu po provedení přepravy do místa určení. S ohledem na dispozitivnost celé zákonné úpravy je jen na smluvních stranách, jak se k okamžiku splatnosti postaví.
Doba pro doručení zásilky naopak podstatnou náležitostí smlouvy není. I přesto je dopravce povinen provést přepravu v ujednané době, a pokud tato doba ujednána nebyla, pak bez zbytečného odkladu. Zmíněná doba pro doručení zásilky počíná běžet dnem následujícím po převzetí zásilky dopravcem. Samotné převzetí se tedy do přepravní lhůty nezapočítává.
V případě, že dopravce nebo odesílatel požádá druhou stranu o vydání potvrzení, je druhá strana povinna písemně potvrdit objednávku přepravy, resp. převzetí zásilky. Takovým potvrzením je i nákladní list ve smyslu § 5 vyhlášky č. 175/2000 Sb.,…
