Osvobození dlužníka od placení neuspokojených pohledávek Archiv

16.8.6.2

Osvobození dlužníka od placení neuspokojených pohledávek

Mgr. Ivana Mlejnková

Dlužník, který řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře), může požádat insolvenční soud o osvobození od placení závazků, jež zůstaly po realizaci schváleného oddlužení neuspokojeny (§ 414 odst. 1 IZ). Za uvedených podmínek insolvenční soud po rozhodnutí o splnění oddlužení podle § 413 IZ (viz část 9.6), na základě návrhu dlužníka – vydá usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Může tak učinit bez slyšení dlužníka (které již od 1. 1. 2014 není předepsáno jako povinné).

Zákon vychází z toho, že k naplnění účelu oddlužení – osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů podle § 414 a násl. IZ – může dojít jen za předpokladu, že byly splněny základní (esenciální) podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 IZ (část 9.3.1), které insolvenční soud zkoumá i v průběhu schváleného oddlužení a které mohou být důvodem k jeho předčasnému ukončení – zrušení podle § 418 IZ s přeměnou v konkurs (viz část 9.7).

Těmito podmínkami jsou:

−požadavek minimální 30% míry uspokojení pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ]; jen za mimořádných okolností vymezených v § 415 IZ (viz další výklad) lze přiznat osvobození i dlužníku, jehož nezajištěným věřitelům se v rámci oddlužení takové míry uspokojení jejich pohledávek nedostalo,

−požadavek dlužníkova poctivého záměru – § 395 odst. 1 písm. b) IZ.

Proto – jak plyne z § 417 odst. 1 IZ – mohou věřitelé ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození uplatnit i námitku, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka. Vyjdou-li takové skutečnosti najevo až později, mohou je věřitelé uplatnit s požadavkem na odejmutí přiznaného osvobození ještě po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o přiznání osvobození (část 9.6.2.1).

K tomu viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B ze dne 24. 8. 2010 zařazeného v části 9.7.

Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 53/2012 ze dne 24. 7. 2014, uveřejněném pod č. 10/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, citovaném i v části 9.4.1 (v souvislosti s výkladem podstaty řešení úpadku dlužníka oddlužením a výkladem institutu nižších splátek), vyslovil závěry vyjádřené právní větou:

Při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ] se osvobození od placení zbytku dluhů může při oddlužení týkat až 70 % dlužníkových dluhů, bez zřetele k tomu, zda s tím věřitel souhlasí, a k tomu, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník.

Rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů je přitom opodstatněno i v případě oddlužení, v němž byly pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny zcela – k tomu viz níže podaný výklad a judikaturu pod heslem "Ručitelé a jiné osoby s právem postihu".

K podmínkám přiznání osvobození od placení zbytku dluhů podle § 414 IZ viz další judikatura:

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 37 INS 6279/2009, 1 VSPH 883/2001-B ze dne 29. 7. 2011 (citace z odůvodnění):

"Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud ověřil všechna pro věc rozhodná skutková zjištění, z nichž soud I. stupně vyšel při vydání napadeného usnesení, totiž že usnesením ze dne 26. 10. 2009 (A-11) byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo povoleno jeho řešení oddlužením, že usnesením ze dne 16. 12. 2009 (B-8) bylo schváleno oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (do níž náležel spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 k celku ke garáži a k pozemku v kat. ú. a obci Odolena Voda, hotové peníze 500.000 Kč a tři pohledávky ve výši 209.196,60 Kč za Jiřím Lhotákem, ve výši 4,70 Kč ze stavebního spoření a ve výši 109.447,60 Kč za exekutorem JUDr. Janem Fendrychem), že usnesením ze dne 1. 12. 2010 (B-17) byla schválena konečná zpráva (dle níž činily příjmy podstaty 573.805,60 Kč, pohledávky za podstatou 104.691 Kč a částka určená k rozvrhu 469.114,60 Kč), že usnesením ze dne 18. 1. 2011 (B-19) bylo vydáno rozvrhové usnesení (dle něhož obdržela Československá obchodní banka, a.s., na svoji pohledávku ve výši 962.754,70 Kč částku 339.799,70 Kč a odvolatel obdržel na svoji pohledávku ve výši 366.388,- Kč částku 129.314,90 Kč), že podáním ze dne 4. 3. 2011 (B-21) oznámil správce, že rozvrhové usnesení bylo splněno, že usnesením ze dne 26. 4. 2011 (B-24) vzal soud I. stupně na vědomí splnění oddlužení dlužníka a že podáním ze dne 10. 3. 2011 (B-22) požádal dlužník o přiznání osvobození od placení pohledávek podle § 414 IZ, s čímž správce souhlasil na jednání konaném dne 27. 4. 2011 (B-28).

Ze shora uvedených zjištění, jejichž věcná správnost nebyla odvolání zpochybňována, vyplývá, že dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty), z něhož se oběma nezajištěným věřitelům dostalo plnění ve výši 35,3 % jejich pohledávek, a že dlužník o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, řádně požádal. Za popsaného stavu – kdy byla splněna skutková podstata podle § 414 a § 415 IZ – soud I. stupně nepochybil, když po slyšení dlužníka (a navíc též se souhlasem správce) návrhu dlužníka vyhověl.

Pokud jde o odvolací argumentaci brojící především proti údajné neústavnosti institutu osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, odvolací soud ji nesdílí, neboť právě na ustanovení § 414 IZ je založeno celé oddlužení jako jedné z forem řešení úpadku dlužníka (hlava V. IZ) a předmět úpravy insolvenčního zákona (§ 1 písm. b) IZ). (...)

Odvolací soud proto zastává názor, že institut oddlužení včetně svého úhelného ustanovení § 414 IZ je zcela konformní s ústavním pořádkem České republiky i se zásadami insolvenčního řízení (§ 5 IZ).

Třeba zdůraznit, že pro posouzení splnění podmínek pro osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jsou rozhodná výlučně kritéria uvedená v § 414 a § 415 IZ. Pro posouzení věcné správnosti napadeného usnesení proto nemohou být důvodné výtky odvolatele, jež se týkaly chování dlužníka před zahájením insolvenčního řízení; ty mohly mít svůj význam v předchozích fázích insolvenčního řízení, zejména pro rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 395 a násl. IZ) nebo pro rozhodnutí o jeho schválení (§ 404 IZ)."

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 55 INS 519/2008, 2 VSPH 7/2014-B ze dne 10. 7. 2014 (citace z odůvodnění):

"Soud prvního stupně nepochybil, pokud návrhu dlužníka, aby mu bylo přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů, vyhověl. V řízení totiž nebylo zjištěno, že by dlužník nesplnil povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, což by vedlo insolvenční soud k vydání rozhodnutí o zrušení oddlužení dle ust. § 418 IZ, naopak bylo prokázáno, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, byla vyšší než 30 % jejich pohledávek, což vedlo insolvenční soud k tomu, že po uplynutí zákonem předepsaných 5 let vzal splnění oddlužení na vědomí.

Na tomto závěru nemůže podle názoru odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že Pohledávka odvolatelky na rozdíl od přihlášených a zjištěných pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů nebyla v zákonem požadovaném rozsahu v oddlužení uspokojena. Je tomu tak proto, že odvolatelka přihlásila Pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka dne 27. 7. 2013, tedy až poté, co měl dlužník k 30. 6. 2013 uhradit poslední splátku určenou v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSUL 45 INS 3212/2009, 29 NSČR 12/2013-B ze dne 28. 2. 2013 přitom dovozuje, že lhůta 5 let stanovená IZ dlužníkovi ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení (v daném případě určil soud termín první splátky k 30. 6. 2008)."

3) Usnesení sp. zn. KSPL 56 INS 15155/2012, KSPL 56 INS 15157/2012, 1 VSPH 2510/2014-B ze dne 3. 2. 2015, v němž Vrchní soud v Praze dovodil, že přiznání osvobození od placení pohledávek v plném rozsahu podle § 414 IZ náleží též dlužníkovi, který nezpůsobil, že se jeho známý věřitel se sídlem v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska (§ 430 IZ) nemohl přihlásit do insolvenčního řízení.

4) Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSOS 34 INS 5335/20092, VSOL 487/2015-B ze dne 24. 7. 2015 se závěrem, podle kterého dlužníku, který splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře, je třeba přiznat osvobození od placení pohledávek, byť známému zahraničnímu věřiteli nebyla uhrazena jeho zjištěná pohledávka ve stejném poměru jako ostatním věřitelům, když v důsledku absence výzvy insolvenčního soudu k podání přihlášky zahraničního věřitele byla jeho přihlášena a přezkoumána později než ostatní a proto zařazena do splátkového kalendáře až v jeho průběhu).

Citace z odůvodnění:

"Podmínkou pro osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 414 IZ je jednak návrh dlužníka a zejména splnění povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení. V dané věci dlužnice o osvobození od placení pohledávek požádala. Rozhodnutí o osvobození dlužníka se vydává po skončení insolvenčního řízení a přitom se retrospektivně zkoumá jednání dlužníka v insolvenčním řízení. Neosvobození dlužníka je sankcí za porušení jeho povinností. V posuzované věci však dlužnice žádnou svou povinnost neporušila. To, že odvolateli nebyla uhrazena pohledávka ve stejném poměru jako ostatním věřitelům, nebylo zaviněno dlužnicí (jejím pochybením). Jestliže dlužnice splnila řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (a o tom není v dané věci pochyb), oprávněně očekávala, že ji insolvenční soud osvobodí od placení pohledávek podle § 414 IZ.

Odvolací soud nesdílí přesvědčení odvolatele o tom, že insolvenční soud měl postupovat podle § 415 IZ, nařídit jednání a po slyšení dlužnice a insolvenční správkyně se zabývat důvody, pro které se odvolateli nedostalo 30 % uspokojení jeho pohledávky.

Jazykový výklad § 415 IZ, podle kterého může insolvenční soud přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i když vyšlo najevo, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo že nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, názor odvolatele nepodporuje. Podle odvolacího soudu nelze § 415 IZ v dané věci aplikovat, neboť toto ustanovení míří na situace, kdy žádný z nezajištěných věřitelů nebude uspokojen v rozsahu nejméně 30 % jeho pohledávky, nikoliv na situaci, kdy hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdržel jeden z nezajištěných věřitelů, je nižší než 30 % jeho pohledávky (na rozdíl od ostatních věřitelů) proto, že insolvenční soud rozdělil (dostatečné) plnění dlužníka nerovnoměrně. Úprava obsažená v § 415 IZ je výjimkou podmíněnou okolnostmi, které dlužník nezavinil a které nastaly v průběhu již schváleného oddlužení, avšak ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)."

Osvobození od placení pohledávek může být dlužníkovi podle § 415 IZ přiznáno i v případě, že nezajištění věřitelé obdrželi při schváleném oddlužení

−plnění nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo

−plnění nižší než nejnižší hodnota plnění, na které se s dlužníkem dohodli [viz § 392 odst. 1 písm. c) a odst. 2 IZ – část 9.2.2 ad A), § 406 odst. 2 písm. c) IZ – část 9.5],

a to jedině pokud dlužník prokáže současné splnění těchto podmínek:

a) požadované hodnoty plnění nemohlo být dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil (dlužník bude muset zejména prokazovat, že řádně plnil své povinnosti stanovené v § 412 odst. 1 IZ), a zároveň že

b) částka, kterou dosud obdrželi nezajištění věřitelé na uspokojení svých pohledávek, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem (z tohoto hlediska bude nutno vzít v potaz majetek, jenž nepodléhal oddlužení, ale podléhal by konkursu – viz části 9.5.1.1 a 9.5.1.2).

I v tomto případě insolvenční soud rozhodne o osvobození jen na návrh dlužníka, avšak zde jedině po jeho slyšení, při němž bude dlužník muset prokázat splnění shora uvedených předpokladů pro přiznání osvobození.

Ke zvláštnímu případu dlužníkem nezaviněného nesplnění oddlužení, jehož způsob provedení mu svým rozhodnutím vnutili nezajištění věřitelé, ačkoliv neskýtalo předpoklad ani minimální zákonné míry jejich uspokojení, viz poznámka níže pod heslem "Dlužníkem nezaviněné uspokojení věřitelů nižší než 30 %".

V usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 4254/2012, 3 VSPH 6/2015-B-46 ze dne 13. 3. 2015 Vrchní soud v Praze shrnul pravidla rozhodování o návrhu na osvobození dlužníka podle § 415 IZ těmito tezemi:

Podmínkou pro rozhodnutí podle § 415 IZ je zvláštní návrh dlužníka, který sám o sobě není bez dalšího zahrnut v návrhu podle § 414 odst. 1 IZ. Náležitosti tohoto návrhu jsou předurčeny zákonnými předpoklady, za nichž soud může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek, třebaže nezajištění věřitelé při splnění oddlužení obdrželi méně než 30 % jejich pohledávek.

Dlužník v tomto návrhu musí tvrdit takové skutečnosti (okolnosti) – objektivně působící ("které nezavinil"), v jejichž důsledku nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění a současně označit důkazy k prokázání těchto tvrzení. Dlužník též musí tvrdit a prokázat, že částka, která by byla určena k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu (vzhledem k výtěžku zpeněžení majetkové podstaty), by nebyla vyšší než hodnota plnění získaného těmito věřiteli podle splněného oddlužení.

K tomu, aby dlužník mohl splnit povinnost tvrzení a důkazní v uvedeném rozsahu, soud dlužníku poskytne potřebné poučení. Je na dlužníku, zda prokáže skutečnosti rozhodné pro osvobození podle § 415 IZ; z úřední povinnosti zde soud žádná šetření neprovádí.

K podmínkám přiznání osvobození od placení zbytku dluhů podle § 415 IZ viz další judikatura:

1) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSUL 45 INS 3212/2009, 29 NSČR 12/2013-B ze dne 28. 2. 2013, uveřejněné pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citace z odůvodnění):

"Při výkladu ustanovení § 418 odst. 1 IZ nelze ponechat stranou obsah ustanovení § 415 IZ, které dovoluje insolvenčnímu soudu přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, bez zřetele k tomu, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo že nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. K předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka i tak osvobodí od placení zbytku jeho dluhů a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce § 415 IZ):

1) návrh dlužníka,

2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužníka nezavinil, a

3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

Jinak řečeno, je-li možné uvažovat o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů i u dlužníka, u nějž hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo u nějž nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se věřitelé s dlužníkem dohodli, pak to současně znamená, že při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře bere insolvenční soud po uplynutí zákonem předepsaných 5 let (§ 398 odst. 3 IZ) na vědomí splnění oddlužení bez zřetele k tomu, zda dlužník uhradil věřitelům předepsanou nejnižší kvótu splátek (§ 413 IZ); jinak by postup dle § 415 IZ vůbec nepřicházel v úvahu. To samozřejmě platí jen tehdy, nepřijme-li insolvenční soud po uplynutí zákonem předepsané doby splácení namísto rozhodnutí dle § 415 IZ rozhodnutí dle § 418 IZ.

I na základě této argumentace lze především uzavřít, že lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení [§ 406 odst. 3 písm. a) IZ]."

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 76 INS 8091/2009, 1 VSPH 2161/2014-B ze dne 21. 1. 2015 se závěrem, podle kterého přiznání osvobození dlužníkovi od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ), není zcela vyloučeno dokonce ani v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. K tomu vysvětlil (citace z odůvodnění):

"Odpověď na otázku, zda dlužníkovi přiznat či nepřiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení i v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění dle schváleného způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, dává § 415 IZ, podle kterého je takové rozhodnutí především závislé na úvaze insolvenčního soudu, a dále musí být současně splněny dvě podmínky, a to aby dlužník prokázal, že takový ekonomický výsledek oddlužení nezavinil, a vyhodnocení toho, zda by se nezajištěným věřitelům nedostalo při řešení úpadku dlužníka konkursem vyšší míry uspokojení jejich pohledávek než při oddlužení. Jsou-li splněny obě shora uvedené podmínky, je odvolací soud přesvědčen o tom, že i v případě, kdy se při…