17.8.6.2
Osvobození dlužníka od placení neuspokojených pohledávek
Mgr. Ivana Mlejnková
I. OSVOBOZENÍ PŘI SPLNĚNÍ PLÁNU ODDLUŽENÍ
Jakmile insolvenční soud rozhodnutím dle § 413 IZ vzal na vědomí splnění schváleného oddlužení (část 17.8.6), v němž dlužník řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, podle § 414 odst. 1 IZ vydá usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (v němž zůstaly po realizaci schváleného oddlužení neuhrazeny). S účinností od 1.7.2017 (při odstranění poslední věty § 414 odst. 1 IZ novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb.) soud vydá takové usnesení i bez návrhu dlužníka, tj. za splnění uvedených podmínek vydá usnesení o jeho osvobození ex offo, a nemusí k tomu provést ani slyšení dlužníka (které již od 1. 1. 2014 není předepsáno jako povinné).
K vyjádření stanoviska insolvenčního správce, zda doporučuje přiznat dlužníku osvobození od placení zbytku pohledávek, lze využít nepovinný formulář jeho Zprávy o splnění oddlužení zavedený od 1.7.2017 (viz část 17.8.6), třebaže k tomu nebyl náležitě uzpůsoben. V tomto formuláři totiž kolonka "Doporučení insolvenčního správce“ sice nabízí jako první možnost k vyznačení "přiznání osvobození od placení zbývajících pohledávek“, ale místo aby se nabízela další možnost "nepřiznání osvobození od placení zbývajících pohledávek“, nabízí se jako druhá možnost "zrušení schváleného oddlužení“, která chybějící možnost ("nepřiznání osvobození“) nenahrazuje - po splnění oddlužení (které tu správce oznamuje) totiž rozhodnutí o zrušení oddlužení již nepřichází v úvahu (viz část 9.6 a část 9.7). Dokud tedy nebude tento nedostatek formuláře Zprávy o splnění oddlužení odstraněn, bude insolvenční správce nucen svoje případné negativní stanovisko k osvobození dlužníka od zbytku dluhů vyjádřit písmeně jinak, než za využití příslušné kolonky formuláře.
Zákon přitom vychází z toho, že k naplnění účelu oddlužení – osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů podle § 414 a násl. IZ – může dojít jen za předpokladu, že byly splněny základní (esenciální) podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 IZ (část 9.3.1), které insolvenční soud zkoumá i v průběhu schváleného oddlužení s tím, že poznatek o jejich nesplnění učiněný během schváleného oddlužení může být důvodem k jeho předčasnému ukončení – zrušení podle § 418 IZ (viz část 17.8.7).
Těmito podmínkami jsou:
-
z hlediska řádného splnění schváleného oddlužení - uspokojení pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení nejméně v rozsahu 30%, popř. v nižším rozsahu, s níž souhlasili [ § 395 odst. 1 písm. b) IZ], anebo během oddlužení ve formě splátkového kalendáře, pro něž soud postupem dle § 398 odst. 4 IZ stanovil dlužníku na jeho žádost nižší než zákonem určenou měsíční splátku, obdrželi plnění alespoň v rozsahu 50% jejich pohledávek (viz druhou pasáž části 17.8.4.1 pod heslem "SOUDEM STANOVENÉ NIŽŠÍ SPLÁTKY“); jestliže se nezajištěným věřitelům v rámci oddlužení nedostalo uvedené minimální výše uspokojení jejich pohledávek, lze přiznat osvobození dlužníku jen při naplnění podmínek stanovených v § 415 IZ (viz další výklad v pasáži II. OSVOBOZENÍ PŘI NESPLNĚNÍ PLÁNU ODDLUŽENÍ),
-
nezpochybněný poctivý záměr (poctivé jednání) dlužníka – § 395 odst. 1 písm. a) IZ;
proto (jak plyne z § 417 odst. 1 IZ) ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození proto mohou věřitelé uplatnit též námitku, že ke schválení oddlužení došlo na základě podvodného jednání dlužníka (viz níže uvedený judikát č. 6), přičemž vyjdou-li takové skutečnosti najevo až později, mohou je věřitelé uplatnit s požadavkem na odejmutí přiznaného osvobození ještě po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o přiznání osvobození (část 17.8.6.2.1).
K podmínkám přiznání osvobození od placení zbytku dluhů podle § 414 IZ viz následující judikáty.
Nahoru Vysvětlující judikatura
1) Závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B ze dne 24. 8. 2010 zařazeného jako judikát č. 1 v části 9.7 pod heslem "JUDIKÁTY – VÝKLAD“,
2) Usnesení Nejvyššího soudu v sen. zn. 29 NSČR 53/2012 ze dne 24. 7. 2014 (citované i v části 9.4.1, v souvislosti s výkladem podstaty řešení úpadku dlužníka oddlužením a výkladem institutu nižších splátek), uveřejněné pod č. 10/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:
Při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ] se osvobození od placení zbytku dluhů může při oddlužení týkat až 70 % dlužníkových dluhů, bez zřetele k tomu, zda s tím věřitel souhlasí, a k tomu, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník.
Rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů je přitom opodstatněno i v případě oddlužení, v němž byly pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny zcela – k tomu viz níže podaný výklad a judikaturu pod heslem "Ručitelé a jiné osoby s právem postihu“.
3) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 37 INS 6279/2009, 1 VSPH 883/2011-B ze dne 29. 7. 2011 (citace z odůvodnění):
"Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud ověřil všechna pro věc rozhodná skutková zjištění, z nichž soud I. stupně vyšel při vydání napadeného usnesení, totiž že usnesením ze dne 26. 10. 2009 (A-11) byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo povoleno jeho řešení oddlužením, že usnesením ze dne 16. 12. 2009 (B-8) bylo schváleno oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (do níž náležel spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 k celku ke garáži a k pozemku v kat. ú. a obci Odolena Voda, hotové peníze 500.000 Kč a tři pohledávky ve výši 209.196,60 Kč za Jiřím Lhotákem, ve výši 4,70 Kč ze stavebního spoření a ve výši 109.447,60 Kč za exekutorem JUDr. Janem Fendrychem), že usnesením ze dne 1. 12. 2010 (B-17) byla schválena konečná zpráva (dle níž činily příjmy podstaty 573.805,60 Kč, pohledávky za podstatou 104.691 Kč a částka určená k rozvrhu 469.114,60 Kč), že usnesením ze dne 18. 1. 2011 (B-19) bylo vydáno rozvrhové usnesení (dle něhož obdržela Československá obchodní banka, a.s., na svoji pohledávku ve výši 962.754,70 Kč částku 339.799,70 Kč a odvolatel obdržel na svoji pohledávku ve výši 366.388,- Kč částku 129.314,90 Kč), že podáním ze dne 4. 3. 2011 (B-21) oznámil správce, že rozvrhové usnesení bylo splněno, že usnesením ze dne 26. 4. 2011 (B-24) vzal soud I. stupně na vědomí splnění oddlužení dlužníka a že podáním ze dne 10. 3. 2011 (B-22) požádal dlužník o přiznání osvobození od placení pohledávek podle § 414 IZ, s čímž správce souhlasil na jednání konaném dne 27. 4. 2011 (B-28).
Ze shora uvedených zjištění, jejichž věcná správnost nebyla odvolání zpochybňována, vyplývá, že dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty), z něhož se oběma nezajištěným věřitelům dostalo plnění ve výši 35,3 % jejich pohledávek, a že dlužník o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, řádně požádal. Za popsaného stavu – kdy byla splněna skutková podstata podle § 414 a § 415 IZ – soud I. stupně nepochybil, když po slyšení dlužníka (a navíc též se souhlasem správce) návrhu dlužníka vyhověl.
Pokud jde o odvolací argumentaci brojící především proti údajné neústavnosti institutu osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, odvolací soud ji nesdílí, neboť právě na ustanovení § 414 IZ je založeno celé oddlužení jako jedné z forem řešení úpadku dlužníka (hlava V. IZ) a předmět úpravy insolvenčního zákona (§ 1 písm. b) IZ). (...)
Odvolací soud proto zastává názor, že institut oddlužení včetně svého úhelného ustanovení § 414 IZ je zcela konformní s ústavním pořádkem České republiky i se zásadami insolvenčního řízení (§ 5 IZ).
Třeba zdůraznit, že pro posouzení splnění podmínek pro osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jsou rozhodná výlučně kritéria uvedená v § 414 a § 415 IZ. Pro posouzení věcné správnosti napadeného usnesení proto nemohou být důvodné výtky odvolatele, jež se týkaly chování dlužníka před zahájením insolvenčního řízení; ty mohly mít svůj význam v předchozích fázích insolvenčního řízení, zejména pro rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 395 a násl. IZ) nebo pro rozhodnutí o jeho schválení (§ 404 IZ).“
4) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 55 INS 519/2008, 2 VSPH 7/2014-B ze dne 10. 7. 2014 (citace z odůvodnění):
"Soud prvního stupně nepochybil, pokud návrhu dlužníka, aby mu bylo přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů, vyhověl. V řízení totiž nebylo zjištěno, že by dlužník nesplnil povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, což by vedlo insolvenční soud k vydání rozhodnutí o zrušení oddlužení dle ust. § 418 IZ, naopak bylo prokázáno, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, byla vyšší než 30 % jejich pohledávek, což vedlo insolvenční soud k tomu, že po uplynutí zákonem předepsaných 5 let vzal splnění oddlužení na vědomí.
Na tomto závěru nemůže podle názoru odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že Pohledávka odvolatelky na rozdíl od přihlášených a zjištěných pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů nebyla v zákonem požadovaném rozsahu v oddlužení uspokojena. Je tomu tak proto, že odvolatelka přihlásila Pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka dne 27. 7. 2013, tedy až poté, co měl dlužník k 30. 6. 2013 uhradit poslední splátku určenou v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSUL 45 INS 3212/2009, 29 NSČR 12/2013-B ze dne 28. 2. 2013 přitom dovozuje, že lhůta 5 let stanovená IZ dlužníkovi ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení (v daném případě určil soud termín první splátky k 30. 6. 2008).“
5) Usnesení sp. zn. KSPL 56 INS 15155/2012, KSPL 56 INS 15157/2012, 1 VSPH 2510/2014-B ze dne 3. 2. 2015, v němž Vrchní soud v Praze dovodil, že přiznání osvobození od placení pohledávek v plném rozsahu podle § 414 IZ náleží též dlužníkovi, který nezpůsobil, že se jeho známý věřitel se sídlem v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska (§ 430 IZ) nemohl přihlásit do insolvenčního řízení.
Těmto závěrům pak v dovolacím přezkumu přitakal Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 50/2015 ze dne 30. 3. 2017 se závěrem:
Vyjde-li po pravomocném skončení insolvenčního řízení (poté, co soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem) najevo, že v důsledku pochybení insolvenčního soudu nebylo s dlužníkovým věřitelem jednáno jako se "známým věřitelem“ dlužníka dle § 430 IZ, nejde o okolnost, jež by insolvenčnímu soudu bránila ve vydání usnesení, jímž dlužníka, který splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, osvobodí od placení zbytku dluhů (včetně dluhu, jenž odpovídá neuspokojené pohledávce takového "známého věřitele“).
6) Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSOS 34 INS 5335/20092, VSOL 487/2015-B ze dne 24. 7. 2015 se závěrem, podle kterého dlužníku, který splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře, je třeba přiznat osvobození od placení pohledávek, byť známému zahraničnímu věřiteli nebyla uhrazena jeho zjištěná pohledávka ve stejném poměru jako ostatním věřitelům, když v důsledku absence výzvy insolvenčního soudu k podání přihlášky zahraničního věřitele byla jeho přihlášena a přezkoumána později než ostatní a proto zařazena do splátkového kalendáře až v jeho průběhu).
Citace z odůvodnění:
"Podmínkou pro osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 414 IZ je jednak návrh dlužníka a zejména splnění povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení. V dané věci dlužnice o osvobození od placení pohledávek požádala. Rozhodnutí o osvobození dlužníka se vydává po skončení insolvenčního řízení a přitom se retrospektivně zkoumá jednání dlužníka v insolvenčním řízení. Neosvobození dlužníka je sankcí za porušení jeho povinností. V posuzované věci však dlužnice žádnou svou povinnost neporušila. To, že odvolateli nebyla uhrazena pohledávka ve stejném poměru jako ostatním věřitelům, nebylo zaviněno dlužnicí (jejím pochybením). Jestliže dlužnice splnila řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (a o tom není v dané věci pochyb), oprávněně očekávala, že ji insolvenční soud osvobodí od placení pohledávek podle § 414 IZ.
Odvolací soud nesdílí přesvědčení odvolatele o tom, že insolvenční soud měl postupovat podle § 415 IZ, nařídit jednání a po slyšení dlužnice a insolvenční správkyně se zabývat důvody, pro které se odvolateli nedostalo 30 % uspokojení jeho pohledávky.
Jazykový výklad § 415 IZ, podle kterého může insolvenční soud přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i když vyšlo najevo, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo že nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, názor odvolatele nepodporuje. Podle odvolacího soudu nelze § 415 IZ v dané věci aplikovat, neboť toto ustanovení míří na situace, kdy žádný z nezajištěných věřitelů nebude uspokojen v rozsahu nejméně 30 % jeho pohledávky, nikoliv na situaci, kdy hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdržel jeden z nezajištěných věřitelů, je nižší než 30 % jeho pohledávky (na rozdíl od ostatních věřitelů) proto, že insolvenční soud rozdělil (dostatečné) plnění dlužníka nerovnoměrně. Úprava obsažená v § 415 IZ je výjimkou podmíněnou okolnostmi, které dlužník nezavinil a které nastaly v průběhu již schváleného oddlužení, avšak ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
7) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSLB 87 INS 4795/2016, 2 VSPH 6/2018-B ze dne 31.1.2018 (případ, kdy dlužníci–manželé byli posléze pravomocně uznáni vinnými z pokračujícího zločinu úvěrového podvodu spáchaného před zahájením insolvenčního řízení) se závěrem:
Insolvenční soud dlužníku – třebaže řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení – nepřizná osvobození od placení pohledávek dle § 414 IZ, pokud na základě námitky dotčeného věřitele či jinak vyšlo najevo, že ke schválení oddlužení došlo na základě podvodného (nepoctivého) jednání dlužníka.
K tomu citujeme z odůvodnění:
"Z výše uvedeného je zřejmé, že dlužníci před zahájením svého insolvenčního řízení postupně získali od shora označených 5 věřitelů - během jednoho roku - 7 úvěrů v celkové výši 2.250.000 Kč, a že poskytnutí těchto úvěrů dosáhli na základě svého podvodného jednání, když při sjednávání úvěrů záměrně uvedli nepravdivé údaje o svých příjmech (tvrdili příjmy podstatně vyšší nebo dokonce neexistující), a v některých případech též zatajili své peněžité závazky, vědomi si toho, že při uvedení pravdivých údajů o jejich příjmové situaci (a stavu závazků) by jim úvěry nebyly poskytnuty. Tímto jednáním tedy dlužníci 5 označených subjektů uvedli úmyslně v omyl, že požadované úvěry jsou schopni řádně splácet, a tak na nich tyto úvěry podvodně vylákali. Z tvrzení dlužníků obsažených v jejich insolvenčním návrhu a návrhu na povolení oddlužení přitom plyne, že více než rok před podáním těchto návrhů (tj. zhruba od začátku roku 2015) nebyly schopni platit své dosavadní závazky a běžné životní náklady. Přesto během roku 2015 podvodně vylákali dalších 5 úvěrů, ač věděli, že všechny tyto závazky nejsou schopni splácet a že z jejich majetku – vzhledem ke zřízeným zajištěním – nemohou být pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny, což výsledky insolvenčního řízení potvrdily: nezajištěné pohledávky (vč. přihlášených pohledávek pocházejících z nesplacených podvodně vylákaných úvěrů) byly ze zpeněžení majetku podstaty uspokojeny jen v rozsahu cca 40%.
V době zahájení svého insolvenčního řízení tak dlužníci - jak plyne z jejich návrhů - nebyli ve stavu hrozícího úpadku, jehož se dovolávali, nýbrž byli dlouhodobě ve stavu úpadku insolvencí. Svoji nastalou platební neschopnost však postupy dle insolvenčního zákona neřešili; místo toho podvodným jednáním získali další úvěry, kterými navyšovali své nekryté peněžité závazky a prohlubovali své zadlužení, kdy s každým dalším přijatým závazkem se snižovaly vyhlídky dosavadních i nových nezajištěných věřitelů na uspokojení jejich pohledávek, čehož si dlužníci museli být vědomi. Ačkoli tímto nepoctivým jednáním své věřitele zjevně a vědomě poškodili, v podaných návrzích soud ujišťovali, že nikdy neměli v úmyslu své věřitele jakkoli poškodit a vždy se poctivě snažili, aby mohli svým závazkům dostát.
Jestliže se za této situace dlužníci domáhali řešení svého úpadku oddlužením, tedy způsobem, který by – při postižení jejich aktiv jen v rozsahu omezeném zvoleným způsobem oddlužení a při uspokojení pohledávek nezajištěných alespoň v rozsahu 30% - vedl k jejich osvobození od neuhrazeného zbytku dluhů, je zcela zjevně namístě závěr, že jejich návrh na povolení oddlužení nebyl veden poctivým záměrem, a že jejich oddlužení bylo soudem prvního stupně povoleno a schváleno jen proto, že nevyšel dříve najevo onen nepoctivý záměr, který je neslučitelný s tím, aby dlužníkům – na úkor jejich věřitelů - bylo dobrodiní oddlužení dopřáno. Proto není podstatné, že během schváleného oddlužení dlužníci plnili své zákonné povinnosti vyplývající ze zvoleného způsobu oddlužení, tedy že usilovali o jeho řádné dokončení, bez něhož by samozřejmě - jak věděli - nemohli dosáhnout kýženého cíle, totiž přiznání osvobození, jímž by se zbavili neuhrazeného zbytku svých dluhů. Za daných okolností věci (kdy dlužníci pro splátkový kalendář neměli příjmy skýtající předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30% a návrh na oddlužení tak mohli stavět jen na postihu svého majetku, vč. domu a automobilů, které byly beztak ohroženy realizací k nim zřízeného zajištění) je zjevně nepřípadná i jejich odvolací argumentace, že navrženým oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty nabídli věřitelům maximální možné uspokojení a že takto "dobrovolně podstoupili riziko ztráty své životní úrovně“.
Z vyložených důvodů je lichý rovněž argument dlužníků, že pokud svoje povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení řádně a včas splnili a pokud oddlužení nebylo podle § 418 IZ zrušeno a soud vzal na vědomí jeho splnění (dokončení), byl soud podle § 414 odst. 1 IZ povinen přiznat dlužníkům osvobození od placení zbytku dluhů bez ohledu na to, zda v průběhu oddlužení vyšly najevo skutečnosti svědčící o jejich nepoctivém záměru.
Soudní judikatura (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010 ze dne 5.8.2010 a související usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 45/2010 ze dne 30. dubna 2013, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je konstantní v závěru, že nezpochybněný předpoklad poctivého záměru dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ je esenciální podmínkou řešení jeho úpadku oddlužením (podmínkou jeho povolení, schválení a dokončení), a tato podmínka proto nezůstává stranou ani z hlediska dosažení cíle oddlužení, jímž je osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů. Ačkoli ust. § 417 odst. 1 IZ definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, je namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat. To je ostatně zřejmé i z dikce § 417 IZ, které upravuje odejmutí osvobození (přiznaného dlužníku dle § 414 nebo § 415 IZ) pro případ, že na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od pravomocného přiznání osvobození vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, kdy úspěšnost takového návrhu je podmíněna tím, že dotčený věřitel nemohl danou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku, tj. a contrario zákon počítá s tím, že námitku podvodného jednání dlužníka věřitel může (při poznatku o takovém nekalém jednání má) uplatnit ještě před rozhodnutím dle § 414 nebo § 415 IZ jako okolnost, pro niž osvobození od zbytku dluhů nelze dlužníku přiznat. K tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 62/2016 ze dne 31. 8. 2016, uveřejněného pod č. 135/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jinak řečeno, insolvenční soud dlužníku – třebaže řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení – nepřizná osvobození od placení pohledávek dle § 414 IZ, pokud na základě námitky dotčeného věřitele či jinak vyšlo najevo, že ke schválení oddlužení došlo na základě podvodného (nepoctivého) jednání dlužníka. V dané věci takovou námitku uplatnil věřitel č. 9 podáním ze dne 31.8.2017 (B-20), jímž navrhnul odepřít dlužníkům osvobození vzhledem k jejich podvodnému jednání vyplývajícímu z pravomocného trestního rozsudku Okresního soudu v České Lípě č.j. 32 T 16/2017-821 ze dne 26.6.2017, kterého se dlužníci před zahájením insolvenčního řízení vůči věřiteli č. 9 i dalším přihlášeným věřitelům – k jejich škodě - dopustili a které v kontextu všech popsaných rozhodných okolností věci vskutku vylučuje, aby dosáhli benefitu, který splnění oddlužení skýtá, totiž aby v režimu § 414 IZ dosáhli osvobození od placení zbytku pohledávek.
Důvody odepřít dlužníkům osvobození od zbytku pohledávek tak zjevně byly dány, přičemž takové rozhodnutí by bylo indikováno – vzhledem k dosahu osvobození vymezenému v § 414 IZ - i v případě, že by některé či dokonce všechny pohledávky pojaté do oddlužení představovaly nároky, na které se toto osvobození dle § 416 odst. 1 IZ nevztahuje. O takový případ se však nejedná, a to ani ohledně věřitelů č. 9 a č. 10 (jimž byl v trestním řízení přiznán vůči dlužníkům nárok na náhradu škody), neboť do oddlužení byly pojaty jejich přihlášené pohledávky z nesplacených úvěrů, nikoli pohledávky z titulu náhrady škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (či peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, které by byly dlužníkům uloženy v trestním řízení).
Dlužníkům je možno přisvědčit pouze v tom, že skutečnosti svědčící o jejich nepoctivém záměru vyšly najevo – na základě podání věřitele č. 9 (B-20) - před vydáním rozvrhového usnesení, tedy dříve, než bylo schválené oddlužení dokončeno (splněno), a že tedy mohlo být soudem podle § 418 odst. 3 IZ zrušeno. To však soud prvního stupně neučinil, patrně i s přihlédnutím k pokročilé fázi oddlužení, k jehož dokončení již zbývalo jen rozvrhnout nezajištěným věřitelům zbývající výtěžek, a s přihlédnutím k tomu, že takový postup by nebyl ani pro samotné dlužníky výhodnější, neboť současně se zrušením oddlužení (jelikož nešlo o situaci, kdy majetek dlužníků je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující) by soud musel rozhodnout o řešení jejich úpadku konkursem, se kterým se institut osvobození od placení zbytku dluhů nepojí. I v takovém případě by tedy byl výsledek stejný potud, že zbývající výtěžek zpeněžení by byl rozdělen nezajištěným věřitelům a osvobození od zbytku dluhů by dlužníci nedocílili.“
Ke společnému oddlužení manželů je podán výklad zejména v části 17.8.2.2.1, nově 9.2.2.1.
II. OSVOBOZENÍ PŘI NESPLNĚNÍ PLÁNU ODDLUŽENÍ
Schválené oddlužení (ukončené rozhodnutím soudu dle § 413 IZ) není dlužníkem řádně splněno, tj. není splněn plán tohoto oddlužení, jestliže v něm nezajištění věřitelé
- - obdrželi plnění nižší než 30 % jejich pohledávek], nebo plnění nižší, než je nejnižší (menší než třicetiprocentní) hodnota plnění, na které se s dlužníkem dohodli [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ ve spojení s § 392 odst. 1 písm. c) a odst. 2 IZ], a která proto byla uvedena v usnesení o schválení oddlužení [§ 406 odst. 2 písm. c) nebo odst. 3 písm. c) IZ ],
- - anebo (jak doplněno s účinností od 1.7.2017) během oddlužení ve formě splátkového kalendáře obdrželi plnění nižší než 50 % jejich pohledávek, pokud soud postupem dle § 398 odst. 4 (a § 407 odst. 3 IZ) IZ stanovil dlužníku na jeho žádost nižší než zákonem určenou měsíční splátku (viz část 17.8.4.1 pod heslem "SOUDEM STANOVENÉ NIŽŠÍ SPLÁTKY“).
I tehdy může insolvenční soud dlužníkovi přiznat osvobození od placení pohledávek, to však jedině za splnění podmínek stanovených k tomu
- původně v § 415 IZ– viz následující pasáž pod označením A) Osvobození dle § 415 IZ,
- od 24.4.2020, kdy vstoupil v účinnost tzv. lex COVID (zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu), ve zvláštním opatření zakotveném v§ 15 "lex COVID", které fakticky, jistou modifikací, nahradilo úpravu § 415 IZ - viz pasáž níže pod označením B) Osvobození dle zvláštního opatření § 15 "lex COVID",
a to vždy jen pokud dodatečně (na základě námitky dotčeného věřitele či jinak) nevyšlo najevo, že ke schválení oddlužení došlo na základě podvodného (nepoctivého) jednání dlužníka (viz shora uvedený judikát č. 7).
A) Osvobození dle § 415 IZ
Podle § 415 věty první a druhé IZ (ve účinném od 1.7.2017) insolvenční soud v případě nesplnění plánu schváleného oddlužení ad II. shora přizná dlužníku osvobození od placení zbytku pohledávek za těchto podmínek:
Insolvenční soud tedy rozhodne o osvobození jen na návrh dlužníka, avšak (s účinností od 1.7.2017) již k tomu nemusí konat slyšení dlužníka a insolvenčního správce. To znamená, že dlužník musí již v návrhu náležitě vylíčit a připojenými listinnými důkazy (či odkazem na listiny již založené v insolvenčním spisu) prokázat skutečnosti rozhodné pro závěr, že jsou splněny shora uvedené předpoklady pro přiznání jeho osvobození. Samozřejmě však není vyloučeno, aby insolvenční soud – shledá-li to potřebným - slyšení dlužníka a insolvenčního správce konal.
K vyjádření stanoviska insolvenčního správce ohledně toho, zda dlužníku přiznat osvobození od placení zbytku pohledávek či nikoli lze – s výhradou uvedenou v úvodu této části - použít formulář jeho Zprávy o splnění oddlužení zavedený od 1.7.2017.
Ke zvláštnímu případu dlužníkem nezaviněného nesplnění oddlužení, jehož způsob provedení mu svým rozhodnutím vnutili nezajištění věřitelé, ačkoliv neskýtalo předpoklad ani minimální zákonné míry jejich uspokojení, viz poznámka níže pod heslem "Dlužníkem nezaviněné uspokojení věřitelů nižší než 30 %“.
Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. KSHK 40 INS 24813/2012, 2 VSPH 182/2019-B-58 ze dne 13.3.2019 – se zřetelem k judikatorním závěrům Nejvyššího soudu prezentovaným níže - shrnul pravidla rozhodování o návrhu na osvobození dlužníka podle § 415 IZ následujícími tezemi:
Z ust. § 415 IZ plyne, že pokud nezajištění věřitelé při splnění oddlužení obdrželi plnění nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), může insolvenční soud přiznat dlužníkovi osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, jen za předpokladu, že
-
dlužník podal takový návrh
-
a přitom splnil i stanovené další kumulativní podmínky, totiž tvrdil a označenými (nabídnutými) důkazy též prokázal,
-
že jen v důsledku okolností, které nezavinil - tj. skutečností objektivně působících, které sám nemohl ovlivnit - nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění, a
-
že v případě řešení jeho úpadku konkursem (při zohlednění příjmů, které by nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem) by se nezajištěným věřitelům nedostalo na uspokojení jejich pohledávek vyšší částky, než jakou obdrželi v rámci splněného oddlužení – test konkursem (k tomu srovnej judikatorní závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v R 77/2013 či v usnesení ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 NSČR 21/2017).
Je na dlužníku, zda s podáním svého návrhu prokáže uvedené skutečnosti rozhodné pro osvobození podle § 415 IZ; z úřední povinnosti zde soud žádná šetření neprovádí.
V témže judikátu se také připomíná jako samozřejmé, že pokud během oddlužení nebylo dosaženo uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu předepsaném v § 415 IZ, může se dlužník (přesto) ucházet o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů jen za předpokladu, že v průběhu oddlužení nezanedbával svoje zákonné povinnosti plynoucí z ust. § 412 IZ a poctivě se snažil o maximální možné uspokojených svých věřitelů (viz část 17.8.5.1.2.1).
DALŠÍ JUDIKATURA k podmínkám přiznání osvobození od placení zbytku dluhů podle § 415 IZ (v jeho znění do 30.6.2017):
1) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSUL 45 INS 3212/2009, 29 NSČR 12/2013-B ze dne 28. 2. 2013, uveřejněné pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citace z odůvodnění):
"Při výkladu ustanovení § 418 odst. 1 IZ nelze ponechat stranou obsah ustanovení § 415 IZ, které dovoluje insolvenčnímu soudu přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, bez zřetele k tomu, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo že nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. K předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka i tak osvobodí od placení zbytku jeho dluhů a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce § 415 IZ):
1) návrh dlužníka,
2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a
3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Jinak řečeno, je-li možné uvažovat o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů i u dlužníka, u nějž hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo u nějž nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se věřitelé s dlužníkem dohodli, pak to současně znamená, že při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře bere insolvenční soud po uplynutí zákonem předepsaných 5 let (§ 398 odst. 3 IZ) na vědomí splnění oddlužení bez zřetele k tomu, zda dlužník uhradil věřitelům předepsanou nejnižší kvótu splátek (§ 413 IZ); jinak by postup dle § 415 IZ vůbec nepřicházel v úvahu. To samozřejmě platí jen tehdy, nepřijme-li insolvenční soud po uplynutí zákonem předepsané doby splácení namísto rozhodnutí dle § 415 IZ rozhodnutí dle § 418 IZ.
I na základě této argumentace lze především uzavřít, že lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení [§ 406 odst. 3 písm. a) IZ].“
2) Test konkursem - usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 21/2017 ze dne 31. 7. 2017 se závěrem:
Při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem.
Ve stejném duchu je nutné vést (pro účely posouzení, čeho by se věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem) i úvahu o nákladech, jež s sebou nese řešení úpadku dlužníka konkursem, tedy úvahu v tom směru, že možné (dodatečné) příjmy za trvání konkursu přinášejí (při obvyklém chodu věcí) i možné dodatečné náklady (např. v podobě jinak pojaté odměny insolvenčního správce, očekávaných hotových výdajů insolvenčního správce, očekávaných nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka).
3) Test konkursem - usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 47 INS 24575/2013, 1 VSOL 790/2015-B ze dne 30. 11. 2015 se závěrem, podle kterého při rozhodování o přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 415 IZ, je pro posouzení otázky, zda částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi v oddlužení, není nižší než částka, které by se jim dostalo v případě řešení úpadku dlužníka konkursem, rozhodné nejen kritérium výtěžnosti zpeněžení majetku dlužníka, ale také to, kolik by obdrželi věřitelé na uspokojení svých pohledávek z příjmů dlužníka při řádném chodu věcí v konkursu.
K uvedenému závěru (ohledně výnosu z dlužníkových příjmů při hypotetickém konkursu) poznamenáváme, že pokud dlužník nebude mít žádný majetek, jen příjem ze zaměstnání, insolvenční řízení by v případě konkursu trvalo jen krátkou dobu (neočekává se, že dlužník bude držen v konkursu donekonečna). Pal v zásadě lze uvažovat o době, která by byla ideální dobou běhu nepatrného konkursu.
4) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 76 INS 8091/2009, 1 VSPH 2161/2014-B ze dne 21. 1. 2015 se závěrem, podle kterého přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ), není zcela vyloučeno dokonce ani v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. K tomu vysvětlil (citace z odůvodnění):
"Odpověď na otázku, zda dlužníkovi přiznat či nepřiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení i v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění dle schváleného způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, dává § 415 IZ, podle kterého je takové rozhodnutí především závislé na úvaze insolvenčního soudu, a dále musí být současně splněny dvě podmínky, a to aby dlužník prokázal, že takový ekonomický výsledek oddlužení nezavinil, a vyhodnocení toho, zda by se nezajištěným věřitelům nedostalo při řešení úpadku dlužníka konkursem vyšší míry uspokojení jejich pohledávek než při oddlužení. Jsou-li splněny obě shora uvedené podmínky, je odvolací soud přesvědčen o tom, že i v případě, kdy se při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nedostalo nezajištěným věřitelům vůbec žádného plnění, může insolvenční soud dlužníkovi přesto přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ). Třeba dodat, že přiznané osvobození lze dlužníkovi odejmout postupem podle § 417 IZ, kdyby posléze vyšlo najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody…
