1.5.7
Obec a dědictví podle občanského zákoníku
Mgr. Jan Břeň
Nový občanský zákoník [zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen "NOZ")] v případě úpravy dědického práva obci výslovně přiznává specifické právní postavení, a to konkrétně v následujících případech:
-
podle § 1503 odst. 3 platí, že pokud povolá zůstavitel za dědice bez bližšího určení chudé či obdobně určenou skupinu osob, má se za to, že za dědice byla povolána obec, na jejímž území měl zůstavitel poslední bydliště, která dědictví použije ve prospěch určené skupiny;
-
je-li podle § 1543 důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny, může zaznamenat jeho poslední vůli starosta obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá, za přítomnosti dvou svědků. Za týchž podmínek může zaznamenat zůstavitelovu poslední vůli i ten, kdo je podle jiného právního předpisu oprávněn vykonávat pravomoci starosty [viz § 103 odst. 6 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení): "Je-li starosta ze své funkce odvolán nebo se funkce vzdal a není-li současně zvolen nový starosta, vykonává jeho pravomoc až do zvolení starosty místostarosta, kterého určilo zastupitelstvo obce k zastupování starosty (§ 104 odst. 1). Neurčilo-li zastupitelstvo obce místostarostu k zastupování starosty nebo byl-li tento místostarosta z funkce odvolán nebo se funkce vzdal současně se starostou, pověří zastupitelstvo obce výkonem pravomoci starosty některého z členů zastupitelstva obce."]; byla-li závěť pořízena podle § 1543 NOZ, zařídí obec bez zbytečného odkladu její úschovu u notáře (§ 1546).
NahoruStručně k dědickému právu
Dědické právo je v NOZ upraveno v části třetí (upravující absolutní majetková práva), a to konkrétně v její hlavě III (§ 1475 – 1720). Dědické právo obecně upravuje přechod majetkových poměrů zemřelého člověka na jiné osoby. Právní úprava dědického práva v NOZ sice vychází z většiny zásad právní úpravy předchozí, ale na druhé straně došlo ke zjevnému nárůstu úpravy příslušných institutů s dědickým právem spojených.
Vymezení dědického práva podle NOZ je provedeno v § 1475 odst. 1, podle něhož dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní, přičemž následující odstavec 2 podává definici pozůstalosti, kterou tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.
Komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím.
Z výše uvedeného je zřejmé, že je třeba pojmově rozlišovat mezi pozůstalostí a dědictvím. Pozůstalost je pojata jako jmění zůstavitele k okamžiku zůstavitelovy smrti (přesněji řečeno ta jeho část, která je způsobilá přejít na dědice jako na právního nástupce), zatímco dědictví je to z pozůstalosti, co skutečně připadá jako jmění osobě, která je dědicem. Jinými slovy, pozůstalost podle NOZ představuje širší pojem než dědictví, které je částí pozůstalosti.
Ustanovení § 1476 podává výčet dědických titulů, když stanoví, že se dědí na základě dědické smlouvy (nový institut, který předchozí občanský zákoník neznal), ze závěti nebo ze zákona (tyto dědické tituly mohou působit i vedle sebe).
Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním, nedědí (§ 1479 NOZ).
Podle § 1485 odst. 1 má dědic právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; (smluvní dědic však jen pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno), přičemž na základě § 1486 platí, že pokud odmítne dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.
NahoruObec povolána za dědice
Ustanovení § 1503 NOZ upravuje výklad závěti (jakožto jednoho ze tří dědických titulů) v neobvyklých případech. Toto ustanovení míří na takové situace, kdy i v případě, že zůstavitel velmi nejasně vyjádřil svoji vůli, bylo možné takovou závěť vyložit a považovat ji tak v řízení o pozůstalosti za platnou. Konkrétně § 1503 ve svých třech odstavcích směřuje na následující osoby (skupiny osob):
