Nález 183/2014 SbNU, sv.75, K výši náhrady za ztížení společenského uplatnění v důsledku újmy na zdraví Garance

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 75, nález č. 183

I. ÚS 501/13

K výši náhrady za ztížení společenského uplatnění v důsledku újmy na zdraví

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, umožňovalo soudu přiměřené zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Použití úvahy o takovém zvýšení klade na soud značné nároky. Soud má v těchto případech široký diskreční prostor - jde o tzv. silnou diskreci (strong discretion, srov. Vila, M. I. Facing Judicial Discretion. Dordrecht, London, Boston: Kluwer Academic Publishers, 2001, str. 8-32). Při takto rozsáhlé diskreci účastník řízení, zejména pak poškozená osoba, legitimně očekává, že konkrétní důvody mimořádného zvýšení odškodnění, ale i redukující zásah do míry diskrečního oprávnění soudu prvního stupně odvolací instancí budou náležitě a přesvědčivě vysvětleny.

Náhrada za ztížení společenského uplatnění plní v rámci právní úpravy náhrady škody na zdraví reparační funkci, zejména v případě zvláště závažné zdravotní újmy, jen v nedostatečné míře. Poškození zdraví takového rozsahu, jako je tomu v posuzovaném případě, ostatně ani finančně „reparovat“ nelze. Ani úvaha o naplnění satisfakční funkce náhrady tu není zcela namístě. Lze snad připustit částečné ulehčení životní situace poškozené osoby dílčí kompenzací nevyužitých životních možností, k němuž může přiznaná (i zvýšená) peněžní náhrada přispět. Nelze však opomenout, že vzhledem k rozsahu nezbytných úhrad pečovatelské službě i ostatních služeb, jež se k danému zdravotnímu poškození váží, stěžovatelka s vysokou pravděpodobností i vzhledem ke svému věku vyčerpá podstatnou část finančních prostředků z nyní přiznané náhrady škody v časově ohraničeném horizontu. Ani dávky sociální péče, ani ostatní eventuálně přiznané složky náhrady škody na zdraví nemohou výdaje stěžovatelky, vynaložené na všechny zmíněné účely, dostatečně pokrýt. Tento finanční aspekt věci obecné soudy dostatečnou měrou nezohlednily, a měly by tak učinit při svém rozhodování po kasačním nálezu Ústavního soudu.

V kontextu posuzování míry diskrece obecných soudů při zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (a nyní lze totéž vztáhnout na rozhodování soudů o náhradách při újmě na přirozených právech člověka podle § 2956 a násl. občanského zákoníku) není žádoucí opomenout procedurální aspekt, který nezřídka vyvolává dopady i do hmotněprávního posouzení věci. Přezkumným instancím, ať již Nejvyššímu soudu, nebo odvolacím soudům, nelze ve srovnání se soudy prvního stupně upřít podstatně vyšší potenciál při sjednocování judikatury, který také uplatňují ve svém rozhodování. Tím soudem, jenž je v pravém slova smyslu „soudem skutkových zjištění“, tedy soudem provádějícím podstatnou část důkazů včetně jejich hodnocení, je však soud prvního stupně. Právě tento soud především realizuje zásadu přímosti v civilním procesu. Soud prvního stupně získává kontaktem s účastníky, se svědky, ale například i se znalci…