Zapomněl(a) jste své osobní heslo? Neznáte své přístupové údaje?
Získejte přístup k tomuto placenému dokumentu zdarma.
Informace najdete pod ukázkou textu.
JUDr. Monika Schön, Ph.D.
Základní východiska úpravy styku dítěte s jinou osobou než rodičem
Rodiče jako nositelé rodičovské odpovědnosti mají povinnost a právo o dítě pečovat a s dítětem se stýkat. Vyjma rodičů je v § 927 právo (nikoliv již povinnost) styku přiznána dalším osobám – příbuzným či jinak dítěti blízkým (nikoliv blízkým ve smyslu § 22). K úpravě styku jiné osoby s dítětem dochází nejen v situaci, kdy dítě je v péči rodičů, ale též v případech, kdy je dítě v péči třetí osoby či v pěstounské péči (k tomu srov. též povinnosti pěstouna v § 967; tato úprava se přiměřeně použije též pro případ péče jiné osoby, srov. § 955). Úprava styku s dítětem v ústavní péči není namístě, neboť v tomto případě je režim dítěte včetně možností návštěv dán řádem ústavu.
Vnitrostátní úprava v § 927 navazuje na úpravu obsaženou v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi, podle něhož lze rozhodnout o styku mezi dítětem a jinými osobami než jeho rodiči, které mají s dítětem rodinná pouta, a pokud je to v nejlepším zájmu dítěte. Okruh těchto osob jednotlivé státy mohou podle čl. 5 odst. 2 Úmluvy o styku s dětmi rozšířit.
Komentované ustanovení dále vychází z ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož plyne právo na respektování soukromého a rodinného života též jiným osobám než rodičům.
Při úpravě styku je nutné postupovat zejména s ohledem na dítě maximálně citlivě a s přihlédnutím k aktuální situaci, aby docházelo k co nejmenšímu zatěžování dítěte (shodně srov. např. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).
K realizaci styku jiné osoby s dítětem může dojít kteroukoliv formou, tedy stejně jako v případě styku rodiče s dítětem (k tomu srov. komentář k § 887).
Kolize rodičovských práv a práv osoby domáhající se styku s dítětem
Při úpravě styku dítěte s jinou osobou než rodičem zpravidla dochází ke konfliktu práva na respektování soukromého a rodinného života rodičů a téhož práva jiné osoby, případně též dítěte. Jsou-li k úpravě styku splněny podmínky podle § 927, právo jiné osoby než rodiče na styk s dítětem může převážit nad negativním postojem rodiče (srov. například odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 2750/07, či usnesení ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 458/15).
Úprava styku s dítětem jiné osobě než rodiči za situace, kdy jsou mezi rodičem a jinou osobou vyhrocené konfliktní vztahy a rodič neumožňuje styk dítěte s jinou osobou dobrovolně (bez zásahu soudu), ovšem může vést k eskalaci konfliktu, jehož negativní důsledky postihnou zejména dítě. V takovém případě může úprava styku jiné osoby s dítětem být v rozporu se zájmy dítěte. S ohledem na rozpor se zájmy dítěte lze potom s odkazem na § 866 právo na styk s dítětem jiné osobě odepřít, ačkoliv jinak podmínky pro jeho přiznání podle § 927 splněny jsou (shodně srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1063/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 2750/07).
Zejména v případě konfliktních vztahů se jako vhodné jeví využití psychologického poradenství, mediačního či smírčího řízení. Ke smírnému řešení má účastníky vést též soud (§ 9, § 474 ZŘS). Ústavní soud v tomto směru apeluje na účastníky řízení přímo v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 118/17).
Podmínky úpravy styku soudem
Zatímco rodiči plyne právo na styk s dítětem přímo ex lege, neboť se jedná o součást jeho rodičovské odpovědnosti (srov. § 858 a § 865 s možnou úpravou podle § 868), jiným osobám je lze přiznat rozhodnutím soudu pouze za podmínky, že:
Středobodem této úpravy je nepochybně dítě a ochrana jeho zájmů. Existence citového vztahu a případná újma při absenci styku se totiž zkoumá výlučně u osoby dítěte, nikoliv u osoby, jejíž styk s dítětem má být případně upraven, ačkoliv tato zpravidla bude obě podmínky splňovat také, zejména tato osoba bude pociťovat újmu při nedostatku vztahu s dítětem. To je ostatně důvodem, proč se vůbec úpravy domáhá.
Zatímco třetí osoba má za splnění shora uvedených podmínek právo stýkat se s dítětem bez dalšího, dítě má právo stýkat se s jinou osobou za splnění dvou shora uvedených podmínek a dále za podmínky, že s tím tato osoba souhlasí. Požadavek souhlasu dítěte k úpravě styku s jinou osobou v komentovaném ustanovení výslovně uveden není podle našeho názoru proto, že lze předpokládat, že při absenci souhlasu dítěte s úpravou styku se třetí osobou vůbec nebudou splněny podmínky sub a) a b), neboť dítě k takové osobě zřejmě nebude mít pro úpravu styku vyžadovaný odpovídající citový vztah a absence styku pro něj nebude znamenat újmu.
Předmětem sporu se stále častěji stává otázka, zda je namístě pomocí ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přiznáním práva na styk chránit nejenom vztahy, které již vznikly [podmínka uvedená sub a)], ale též potenciální vztahy, jež by vzniknout teprve mohly (a jejich rozvoj by byl v zájmu dítěte). Typicky se jedná o právo biologického otce, jehož otcovství nebylo určeno právní domněnkou, na styk s dítětem, či totéž právo prarodiče, jemuž rodiče dítěte vůbec neumožnili dítě poznat a vybudovat si s ním vztah, jaký je mezi dětmi a prarodiči obvyklý.
Evropský soud pro lidská práva dovodil, že pod pojem rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze výjimečně zahrnout též zamýšlený rodinný život, a to v případech, kdy skutečnost, že rodinný život nebyl založen, není přičitatelná osobě, jež se domáhá ochrany prostřednictvím čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu).
Ústavní soud se k této otázce vyjádřil např. ve věci sp. zn. II. ÚS 3122/16, kdy – s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva – uzavřel, že biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života dítěte a že soudy jsou povinny zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit vznik vztahu mezi ním a jeho biologickým otcem prostřednictvím úpravy styku (nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16).
Komentářová literatura1 v případě příbuzných dítěte rozlišuje mezi osobami blízce příbuznými (prarodiče, sourozenci), u nichž se přiklání k ochraně potenciálního vztahu, a osobami vzdáleně příbuznými, u nichž pro vznik práva na styk s dítětem naopak vyžaduje již vybudovaný vztah s dítětem. Stupeň příbuzenství jako kritérium pro ochranu potenciálního vztahu ovšem nemá sám o sobě oporu v zákoně ani v mezinárodní úpravě, tuto skutečnost lze snad použít jako určité zobecňující vodítko při posuzování existence zájmu dítěte. Přikláníme se proto k závěrům Ústavního soudu, který při zvažování ochrany potenciálního vztahu zdůraznil povinnost soudu zkoumat nejlepší zájem dítěte, tj. otázku, zda založení vztahu mezi dítětem a jinou osobou je v zájmu dítěte, a to za situace, kdy k založení takového vztahu dosud nedošlo z důvodů přičitatelných jiné osobě než osobě domáhající se styku. Tyto závěry Ústavní soud sice uvedl ve vztahu k biologickému otci, jenž se domáhal úpravy styku s dítětem (např. nález ze dne 16. 5.2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16), podle našeho názoru jsou však takto zobecněné plně aplikovatelné též ve vztahu k jakékoliv jiné osobě domáhající se úpravy styku s dítětem, aniž by bylo třeba rozlišovat stupeň příbuzenství apod. Jinými slovy, ve světle § 866 a v souladu s judikatorními závěry Evropského soudu pro lidská práva vztahujícími se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze šířeji vykládat též § 927, přičemž určujícím kritériem bude nejlepší zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a § 866), nikoliv stupeň příbuzenství s dítětem či jiná okolnost.
Osoby, s nimiž lze styk upravit
Podle § 927 svědčí právo na styk s dítětem:
−příbuzným (bez ohledu na blízkost příbuzenského vztahu),
−ostatním osobám dítěti "společensky blízkým".
Zákon zde rozšiřuje okruh osob, jimž – vyjma rodičů – přiznává právo styku s dítětem. Připomeňme, že § 27 odst. 4 ZR připouštěl pouze úpravu styku s prarodiči a sourozenci, tedy vyjma rodičů s nejbližšími příbuznými, přičemž se preferoval právní stav před případně odlišným stavem sociálním (tzv. sociální rodičovství, prarodičovství, děti manžela či partnera rodiče žijící ve společné domácnosti s dítětem apod.).
Z vlastního textu zákona není zcela zřejmé, zda podmínky pro vznik práva na styk s dítětem uvedené shora [sub a) a b)] se mají vztahovat k oběma uvedeným skupinám osob, či pouze k osobám dítěti jinak blízkým. Domníváme se, že tyto podmínky by měly být splněny v obou případech, tedy též u příbuzných dítěte. Důvodová zpráva2 to sice neuvádí výslovně, nicméně z jejího obsahu celkově je podle našeho názoru nade vši pochybnost zřejmé, že to skutečně úmyslem zákonodárce bylo. V první větě ve vztahu ke komentovanému ustanovení totiž důvodová zpráva konstatuje nedostatek výslovné úpravy poměrů v tzv. širší rodině, následně poukazuje na vhodnost překlenutí tohoto nedostatku "pro případy újmy hrozící dítěti". Hrozící újmu tedy zákonodárce nepochybně hodlal vyžadovat v případě příbuzných (jedná se nepochybně o členy "širší rodiny", o níž hovoří v úvodu). Podobně pak specifikuje výklad pojmu "citový vztah", přičemž stále ještě hovoří o příbuzných jako členech širší rodiny. I tato podmínka by tedy v případě příbuzných měla být splněna. Teprve následně důvodová zpráva konstatuje, že "obdobně by měly být posuzovány i poměry dítěte k osobě sice nepříbuzné, ale společensky blízké". Též z této dikce nutno dovodit, že skutečně i v případě příbuzných zákonodárce měl v úmyslu založit dvě podmínky pro styk s dítětem.
Dále lze nezbytnost splnění obou podmínek též v případě příbuzných dítěte dovodit z účelu komentovaného ustanovení, jímž je nepochybně především ochrana zájmu dítěte spočívající v zachování a rozvoji vztahů s osobami, k nimž má vybudován kladný citový vztah (s výhradou ochrany i potenciálního vztahu, k tomu srov. shora).
Procesní aspekty
Upravit styk dítěte s jinou osobou lze v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 písm. d) ZŘS. Účastníky řízení jsou rodiče, jiná osoba (jejíž styk s dítětem má být upraven) a dítě, případně navrhovatel, jedná-li se o odlišnou osobu (§ 6 ZŘS). Zákon ukládá soudu postupovat "s největším urychlením", ve věci samé se pak rozhoduje rozsudkem (§ 471 ZŘS). Dovolání v těchto věcech není přípustné (§ 30 odst. 1 ZŘS).
Judikatura
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 458/15
Kritériem při rozhodování o úpravě styku dětí s rodiči či dalšími osobami ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 ZR (s účinností od 1. 1. 2014 ustanovení § 927 občanského zákoníku) není přání rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Pro harmonický vývoj dětí, které již přišly o matku, nemůže být prospěšné, aby byly eliminovány i…
