č. 87/1954 Sb. rozh. obč., Garance
č. 87/1954 Sb. rozh. obč.
Vězeň, který byl přidělen do práce v podniku a utrpěl tam pracovní úraz, má za podmínek § 112 zákona o národním pojištění nárok na náhradu škody proti podnikateli.
(Rozhodnutí krajského soudu v Praze z 30. října 1953, 16 Co 114/53.)
Žalobce, který byl ve vazbě, byl přidělen do práce ve vápencových dolech patřících národnímu podniku. Při rozbíjení kusů vápence byl poraněn oštěpkem vápence do oka a v důsledku tohoto úrazu nastala u něho úplná ztráta viditelnosti pravého oka a snížení viditelnosti oka levého. Podle tvrzení žalobce došlo k jeho úrazu zaviněním podniku, který neopatřil pracující dělníky ochrannými brýlemi a učinil tak teprv po žalobcově úrazu. Žalobce se proto domáhal na žalovaném národním podniku náhrady škody (bolestného, náhrady za zohyždění a placení měsíční renty), při čemž souhlasil, aby od renty byly odpočítány částky, které dostává na úrazovém důchodu, který mu Státní úřad důchodového zabezpečení přiznal z důvodu úrazu.
Lidový soud civilní v Praze uznal uplatňovaný nárok co do základu po právu.
Krajský soud nevyhověl odvolání žalovaného podniku.
Z odůvodnění:
Případ nelze sice posuzovat jak to učinil soud prvé stolice podle ustanovení § 351 o. z., v němž je upravena otázka náhrady škody podle zásady odpovědnosti za výsledek, protože roztloukání kamene nelze označit za provoz zvlášť nebezpečný, nýbrž nutno ho posuzovat podle § 341 o. z., který stanoví, že za škodu způsobenou náhodou odpovídá ten, kdo dá ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší předpis nebo zařízení, které mají zabránit nahodilým škodám. Podle tohoto ustanovení odpovídá žalovaný národní podnik za škodu bez zřetele na to, zda žalobce byl jeho zaměstnancem či nikoliv, protože byl vůči všem v podniku pracujícím povinen dbát bezpečnostních předpisů. Zákon č. 67/ 1951 Sb., o bezpečnosti při práci, mluví sice v § 1 jenom o zaměstnancích a učních, podle jeho smyslu a účelu je ho však nutno vyložit tak, že vedení podniku odpovídá za zajištění bezpečné a zdravé práce vůči všem pracujícím na závodě, i když snad nepracují na základě pracovní nebo učební smlouvy. Takový výklad odpovídá ustanovení § 29 ústavy 9. května, podle něhož přísluší každému právo na ochranu zdraví a každému je tato ochrana zaručena státním dozorem a předpisy o bezpečnostních opatřeních na pracovištích. Je tedy ochrana v daném případě zaručena i žalobci.
Výnosem min. práce a soc. péče z 20. 7. 1950…
