č. 82/1953 Sb. rozh. obč., Garance

Žalobce – zaměstnanec národního podniku – kterého zaměstnavatel dne 22. května 1951 bez výpovědi propustil, domáhal se na zaměstnavateli žalobou platu ode dne propuštění do 3. září 1951, kdy nastoupil nové zaměstnání. Tento nárok odůvodňoval tím, že zaměstnavatel neměl k předčasnému propuštění žádného zákonného důvodu a byl by proto povinen podle § 37 zák. č. 154/1934 Sb., o soukromých zaměstnancích, zaplatit mu plat za dobu, kdy by pracovní poměr skončil po. řádné výpovědi, t. j. do 30. září 1951. Poněvadž však žalobce nastoupil už 3. září 1951 jiné zaměstnání, žádá plat jen do tohoto dne.

Okresní soud civilní v Brně žalobě vyhověl, když zjistil, že zaměstnavatel neměl žádného důležitého důvodu pro předčasné propuštění žalobce.

Krajský soud nevyhověl odvolání žalovaného národního podniku a k otázce, o niž jde, uvedl

Jde ještě jen o to, zda snad prvý soud tím, že zaměstnavateli uložil, aby žalobci vyplatil ode dne propuštění do dne, kdy nastoupil nové zaměstnání, obvyklý plat, nepřiznal žalobci bezpracný důchod.

I na tuto otázku odpovídá odvolací soud záporně. Bylo zjištěno, že žalobce byl v témž podniku zaměstnán od r. 1938 stále jako úředník, takže podle § 31 odst. 2 zákona č. 154/1934 Sb. měla mu být dána tříměsíční výpověď ke konci kalendářního čtvrtletí. Kdyby žalovaná strana rozvázala se žalobcem pracovní poměr výpovědí, končil by koncem září 1951; do té doby by měl tedy žalobce nárok na plat.

Práva, která příslušejí zaměstnancům podle § 31 zákona o soukromých zaměstnancích, nemohou být smlouvou zkrácena ani zrušena (§ 53 zákona). Z toho plyne, že zaměstnancovy nároky po výpovědní dobu nelze bez dalšího považovat za bezpracný důchod nebo něco nezákonného s hlediska zákona č. 154/1934 Sb. (§ 37). Naproti tomu nutno ovšem vzít v úvahu, že náš stát prochází obdobím hospodářského rozvoje, jehož cílem je…