č. 54/1959 Sb. rozh., Garance
č. 54/1959 Sb. rozh.
Při vymáhání nároků podle starých exekučních titulů, které znějí ve prospěch příslušníků vykořisťovatelské třídy proti dlužníkům z řad tehdejšího proletariátu nebo zproletarisovaných vrstev, je nutno vycházet z třídního hlediska a důsledně uplatňovat zásadu, že lidově demokratické soudy nemohou sankcionovat bezpráví buržoasní justice.
(Rozhodnutí krajského soudu v Praze z 24. dubna 1959, 21 Co 328/59.)
Dlužník žádal o odklad exekuce vedené na jeho plat podle rozsudku pro zmeškání vydaného okresním soudem pro Ostravuzápad dne 7. 7. 1947. Tvrdil, že exekuční titul byl proti němu získán tím způsobem, že jeho dřívější zaměstnavatel velkoobchodník, zapůjčil mu peníze na zakoupení automobilu, na nějž dostal poukaz přednostně vzhledem k své činnosti v odboji, a na jehož zakoupení neměl prostředky. Přitom bylo ujednáno, že auto zůstává majetkem zaměstnavatele dlužníka a že tento bude používat vozidla pro obchodní cesty ve prospěch svého zaměstnavatele, což se také dálo. V r. 1947, pod záminkou, že si musí auto zajistit žalobou a že jde jen o formální věc, takže dlužník se nemusí ani k stfudu dostavit, docílil zaměstnavatel dlužníkův nynější vymáhající věřitel, proti dlužníkovi exekuční titul na zaplacení oněch 80.000 Kčs st. p. Předložil opis podání, jímž se z těchto důvodů domáhá obnovy řízení, v němž došlo k vydání onoho rozsudku pro zmeškání na 80.000 Kčs st. p. ,
Lidový soud civilní v Praze zamítl návrh na odklad exekuce, což odůvodnil tím, že návrhem na obnovu nejsou uplatňovány žádné skutečnosti, jež by nemohly být použity v základním sporu, jednak tím, že návrh je podán zřejmě opožděně, takže by nemohl mít úspěchu.
Krajský soud v Praze usnesení soudu prvé stolice změnil tak, že povolil odklad exekuce až do vyřízení návrhu na zrušení exekučního titulu, po případě na prohlášení exekuce za nepřípustnou.
Odůvodnění:
Rozhodnutí soudu prvé stolice formálně zdánlivě správné porušuje ve skutečnosti socialistickou zákonnost. K jeho vydání došlo zřejmě jen proto, že soud prvé stolice neposuzoval věc vůbec z hlediska třídně chápané spravedlnosti. Jinak by totiž nebyl mohl přehlédnout, že jde o vymáhání nároku vzniklého ze vztahů typických pro kapitalistické vykořisťování, kde zaměstnavatel využívá , svého hospodářského postavení k tomu, aby se obohatil na úkor svého zaměstnance, a to v tomto případě dokonce i takovým způsobem, že pomůže zaměstnanci k obstarání prostředků, jichž tento musí používat v jeho prospěch a které dá převést do svého vlastnictví, ovšem na účet zaměstnance, na němž nyní hodnotu těchto prostředků vymáhá, a to ještě v nové měně.
Kdyby si soud byl tuto podstatu věci uvědomil, byl by také správně použil zákona.
Soud prvé…
