č. 48/1953 Sb. rozh. obč., Garance

Státní úřad důchodového zabezpečení zamítl navrhovatelovu žádost o přiznání hornického starobního důchodu s odůvodněním, že navrhovatel jako důlní úředník plánovacího odboru podnikového ředitelství nepracuje stále pod zemí, takže nesplňuje podmínku § 139 odst. 1 zák. o. nár. poj., totiž 25 let práce pod zemí, aby mu mohl být přiznán starobní důchod již po dovršení 55. roku věku.

Okresní soud civilní v Ostravě zjistil, že navrhovatel pracoval od 2. VII. 1919 jako vozač, od 31. VII. 1922 do 31. XII. 1941 jako důlní dozorce přímo na dolech, od 1.1. 1942 do 1.1.1946 jako _s důlní měřič na ředitelství dolů a od 1. V. 1946 vykonává měřičské práce jako důlní úředník v oddělení pro výzkum v dolech. Na základě tohoto zjištění došel okresní soud k závěru, že navrhovatel splnil podmínku 251eté práce pod zemí a přiznal navrhovateli nárok na hornický starobní důchod.

V odvolání proti tomuto rozsudku vytýkal státní úřad důchodového zabezpečení, že práce měřiče není hornickou prací pod zemí, neboť není vykonávána navrhovatelem jako závodním technickým zaměstnancem, nýbrž jako technickým zaměstnancem vyšší organisační složky československých dolů.

Krajský soud v Ostravě neprovedl žádné důkazy a návrh na přiznání starobního důchodu zamítl. Věc posuzoval podle vyhlášky čís. 436/1949 Ú. l. I a došel k závěru, že činnost důlního měřiče zaměstnaného na důlním ředitelství v odboru pro plánování a výzkum, není výslovně uvedena v § 1 odst. 1 a 2 této vyhlášky, takže ji nutno přirovnat k rovnocenným pracím pod zemí, uvedeným ve vyhlášce. Přitom je vodítkem důležitost práce pod zemí pro celé národní hospodářství a obtížnost a nebezpečnost tohoto zaměstnání. Posuzována po těchto stránkách není prý činnost navrhovatelova prací pod zemí, neboť prý jí chybí podstatný znak skutečně produktivní práce pod zemí, t. j. obtížnost a nebezpečnost. Jako další složka tohoto hodnocení přichází i skutečnost, že navrhovatel jako důlní zaměstnanec vyšší orgánisační složky národního podniku přispívá jen nepřímo a prostředečně provozu závodu při jinak nemanuální práci. Proto nelze navrhovatele považovat od 1.1. 1942 za pracovníka pod zemí.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, že rozhodnutím krajského soudu byl porušen zákon.

Navrhovatel se domáhá přiznání starobního důchodu podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zákona o národním pojištění. Přiznání tohoto důchodu v prvé řadě předpokládá, že jde o horníka ve smyslu § 138 téhož zákona. Napadené rozhodnutí vychází, i když tuto otázku výslovně neřeší, z předpokladu, že navrhovatel je horníkem ve smyslu tohoto ustanovení. Zjišťuje, že od r. 1942 byl důlním zaměstnancem vyšší organisační složky a to nejprve u vyšší organisační složky soukromokapitalistického těžířstva, po znárodnění pak u vyšší organisační složky národního podniku, totiž u podnikového ředitelství a že konal činnost…