Input:

č. 42/1951 Sb. rozh. obč., Garance

č. 42/1951 Sb. rozh. obč.
Povinnost manželů žít spolu (§ 15 zákona o právu rodinném) neznamená, že manželka je povinna následovat manžela do bytu, do něhož se bez dohody s ní a bez závažného důvodu přestěhoval.
(Rozhodnutí krajského soudu v Ostravě z 10. března 1950, Co V 33/50.)
Manžel podal na manželku ještě před účinností zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném (před 1. lednem 1950), žalobu o rozluku. V ní uplatnil jako rozlukové důvody zlomyslné opuštění manžela, opětovné urážky na cti a hluboký rozvrat manželství [§ 13 odst. 1 písm. c), e), h) zák. č. 320/1919 Sb.]. Tvrdil, že manželství uzavřené v roce 1933 a zpočátku šťastné bylo provázeno později vzájemným ochladnutím citů manželů a různicemi. V roce 1946 žalobce onemocněl a byl po 9 měsíců v nemocnici. Žalovaná ho však v té době ani nenavštívila. Po návratu z nemocnice mu prý opětovně nadávala a později v témže roce ho vyhnala ze společné domácnosti, žalobce se pak nastěhoval nejprve k svému otci a později do nového bytu. Vyzval po dvakráte marně žalovanou, aby se k němu nastěhovala do společné domácnosti.
Žalovaná manželka navrhla zamítnutí žaloby a uvedla, že žalobce v době jeho nemoci několikrát v nemocnici navštívila. Bydlí odděleně toliko proto, že ji a děti neustále bil, vyhrožoval jí zabitím, nadával jí a rozbíjel domácí nářadí, žalobce prý nezachoval nadto manželskou věrnost, udržoval styky s jinou ženou a vydával se za rozloučeného.
Okresní soud v Hlučíně zamítl žalobu. Soud zjistil, že se z manželství stran narodilo šest dětí, žalobce podezíral žalovanou vždy před narozením dítěte z manželské nevěry, hrubě s ní nakládal, takže často musela hledat ochranu u sousedů. Po návratu z nemocnice, v době, kdy žalovaná očekávala narození dalšího dítěte, žalobce jí nadával, ohrožoval ji vidlemi, rozbíjel sklenice, takže žalovaná před ním utekla na dva dny z domova. Nato opustil žalobce společnou domácnost. Žalovaná navštívila žalobce v nemocnici po dobu jeho nemoci asi pětkrát. Ve větším počtu návštěv jí bránilo její těhotenství a dále i okolnost, že měla na starosti pět dětí a dokonce někdy šla do vzdálené nemocnice pěšky, poněvadž neměla peněz na cestu. Žalobce udržoval styky s jinou ženou, která mu nyní vede domácnost, a prohlašoval, že si ji chce vzít. Po opuštění společné domácnosti vyzval žalovanou, aby se přestěhovala k němu do bytu, avšak žalovaná odmítla, poněvadž dosavadní byt jí celkem vyhovuje a měla strach z chování a výhružek žalobcových. Pokud jde o chování žalované manželky, neshledal soud závad, žalovaná vedla svému manželovi domácnost pečlivě a rovněž se řádně starala o děti. Tvrzení žalobcovo, že ho opětně urážela na cti, nebylo prokázáno. Soud dospěl k závěru, že manželství stran trpí hlubokým rozvratem, pro nějž nelze na manželích spravedlivě požadovat, aby setrvali v manželském společenství. Poněvadž tento rozvrat žalobce převážně zavinil, zamítl soud žalobu o rozluku. Ostatní uplatňované rozlukové důvody nejsou podle názoru soudu dány.
Krajský soud nevyhověl odvolání žalobcovu.
Z důvodů:
Žaloba byla podána ještě za platnosti manželského zákona č. 320/1919 Sb. z důvodů § 13 odst. 1 písm. c), e), h) uved. zákona. Po vynesení rozsudku prvé stolice však vstoupil v