č. 153/1953 Sb. rozh. obč., Garance

Ústřední národní pojišťovna zamítla výměrem ze dne 29. 12. 1951 nárok navrhovatelky na invalidní důchod z toho důvodu, že rozsudkem mimořádného lidového soudu ze dne 29. 11. 1946, jímž byla odsouzena pro zločin podle § 3 odst. 1 dekr. č. 16/1945 Sb., bylo vysloveno, že pozbývá občanské cti na dobu pěti let a tato doba dosud neuplynula.

Okresní soud civilní v Brně k opravnému prostředku navrhovatelky zrušil tento výměr a invalidní důchod navrhovatelce přiznal od 13. 11. 1950 s výjimkou doby, kdy jí bylo poskytováno nemocenské. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ztráta občanské cti znamenala sice v takovém případě ztrátu odpočivných (zaopatřovacích) platů a jiných platů z veřejných peněz,, nikoli však ztrátu důchodu z veřejnoprávního sociálního pojištění, který se pobírá hlavně z peněz, na které přispívají pojištěnci a který tedy nelze ztotožňovat s pensemi veřejných zaměstnanců. Ztráta takového nároku byla by prý i v rozporu s ústavní zásadou o zaopatření pracujících pro případ stáří, takže jeho názor o této otázce odpovídá též duchu lidově demokratického zákonodárství.

Krajský soud v Brně zrušil k odvolání odpůrce rozsudek soudu prvé stolice a vrátil mu věc k dalšímu projednání a novému rozhodnutí. Uznal sice odvolání za oprávněné, ale jen pótud, že v řízení zůstalo pochybné a nebylo osvětleno, zda navrhovatelka splnila před nápadem dávky základní podmínku nároku podle § 61 zákona o národním pojištění aspoň v rozsahu ustanovení § 268 odst. 1 téhož zákona. Jinak se však připojil k názoru okresního soudu, že odsouzení navrhovatelky spojené se ztrátou cti na dobu pěti let podle § 15 č. 1 dekretu č. 16/1945 Sb. nemá v zásadě za následek ztrátu nároku na důchod z národního pojištění, opírajícího se o veřejnoprávní pojištění navrhovatelky, získané podle zák. č. 221/1924 Sb., pokud se týče zákona č. 26/1929 Sb. V důvodech poukázal v podstatě na to, že požitky důchodu národního pojištění nelze považovat za totožné s odpočivnými a zaopatřovacími požitky a všelikými jinými platy z veřejných peněz. Jak z označení těchto požitků příslušnými zákony, tak z právní jejich povahy, dovoditelné z celé řady předpisů, plyne, že jde o nároky zásadně různé. Ztráta odpočivných (zaopatřovacích) platů, které byly součásti veřejnoprávního pracovního poměru a byly na jeho trvání vázány, byla prý přirozeným důsledkem ztráty cti, neboť jejím následkem byla i ztráta veřejných služeb. Naproti tomu ani zákon o národním pojištění, ani dřívější zákony o veřejnoprávním pojištění nestanovily trestní odsouzení či ztrátu cti za podmínku zániku nároku na důchod nebo za důvod vylučující nárok na takovou dávku. Také vl. nař. č. 113/1950 Sb. vyjádřilo prý zcela jasně v ustanovení § 3, že výrokem o ztrátě cti chce postihnout jen ty výhody státních a veřejných zaměstnanců, které tkví v jejich dřívějším druhu pojištění a které takovým…