č. 115/1953 Sb. rozh. obč., Garance

Výměrem nositele pojištění ze dne 13. března 1952 byla navrhovateli dnem 24. července 1952 zastavena výplata invalidního důchodu.

Okresní soud v Ústí n. Labem nevyhověl opravnému prostředku navrhovatele do výměru nositele pojištění. Nositel pojištění v řízení před okresním soudem přednesl, že se zdravotní stav navrhovatele zlepšil natolik, že navrhovatel není už podle § 63 zák. o nár. pojištění invalidní. Soud provedl důkaz znalcem lékařem, který ve svém posudku uvedl, že u navrhovatele od doby přiznání invalidního důchodu v r. 1950 nenastalo zlepšení zdravotního stavu. Soud provedl dále důkaz zprávou místního národního výboru, z níž zjistil, že navrhovatel je od 26. února 1951 zaměstnán s měsíčním platem 5.000 Kčs. Na základě toho zamítl soud návrh na další výplatu důchodu s odůvodněním, že navrhovatel zahájil v době před účinností vládního nařízení č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění, výdělečnou činnost v takovém rozsahu, že vydělává více než činí polovina jeho průměrného ročního výdělku.

Krajský soud v Ústí n. Labem nevyhověl odvolání navrhovatele. Rozhodnutí odůvodnil tím, že invalidní důchod navrhovatele zanikl dnem 26. února 1951, kdy navrhovatel vstoupil do zaměstnání s výdělkem převyšujícím polovinu jeho průměrného ročního výdělku, že tedy v době počátku účinnosti vl. nař. č. 49/1951 Sb. (1. července 1951) nárok navrhovatele na invalidní důchod již neexistoval. Skutečnost, že k vydání výměru nositele pojištění, jímž byl důchod navrhovatele zastaven, došlo až dne 13. března 1952 a že odnětí důchodu se stalo dnem 24. července 1952, nemůže prý nic změnit na tom, že navrhovatele nelze považovat za důchodce podle § 2 odst. 2 vl. nař. č. 49/1951 Sb.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané podle § 210 o. s. ř., že rozsudkem krajského soudu i rozsudkem okresního soudu byl porušen zákon.

Podle § 2 odst. 2 vl. nař. č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění, nemá skutečnost, že si důchodce vydělává více než polovinu průměrného ročního výdělku, sama o sobě, t. j. pokud nenastalo zlepšení zdravotního stavu důchodce v rozsahu zákonem předpokládaném, za následek zánik nároku na invalidní důchod na rozdíl od ustanovení zákona o národním pojištění (§91 odst. 2). Je proto v daném případě pro posouzení věci rozhodným, zda navrhovatel je důchodcem ve smyslu § 2 odst. 2 vl. nař. č. 49/1951 Sb. a zda se tedy může dovolávat tohoto ustanovení.

Vládní nařízení č. 49/1951 Sb. nemá žádného ustanovení o tom, koho je považovat za důchodce. Zákon o národním pojištění má takové ustanovení a sice v § 8, podle něhož jsou důchodci osoby, kterým se vyplácí důchod podle zákona o národním pojištění. Se zřetelem na obsah výměru nositele pojištění, jímž byla navrhovateli zastavena výplata důchodu až dnem 24. července 1952, byl navrhovateli ku dni počátku…