č. 29/1997 Sb., Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vydávání
SDĚLENÍ
Ministerstva zahraničních věcí
Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 15. října 1975 byl ve Štrasburku přijat Dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vydávání.
Jménem České republiky byl Dodatkový protokol podepsán ve Štrasburku dne 18. prosince 1995.
S Dodatkovým protokolem vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky jej ratifikoval. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Evropské úmluvy o vydávání, dne 19. listopadu 1996.
Dodatkový protokol vstoupil v platnost na základě svého článku 3 odst. 2 dnem 20. srpna 1979. Pro Českou republiku podle odstavce 3 téhož článku vstoupil v platnost dnem 17. února 1997.
Český překlad Dodatkového protokolu se vyhlašuje současně.
DODATKOVÝ PROTOKOL
k Evropské úmluvě o vydávání
Členské státy Rady Evropy, signatáři tohoto Protokolu,
majíce na zřeteli ustanovení Evropské úmluvy o vydávání, sjednané 13. prosince 1957 v Paříži, (dále jen „Úmluva”) především její články 3 a 9,
považujíce za vhodné doplnit tyto články za účelem posílení ochrany lidského společenství a občanů,
se dohodly na následujícím:
HLAVA I
Článek 1
Při uplatňování článku 3 Úmluvy nebudou považovány za politické trestné činy:
a)
zločiny proti lidskosti uvedené v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia, přijaté 9. prosince 1948 Valným shromážděním OSN;
b)
trestné činy uvedené v článku 50 Ženevské úmluvy z roku 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, v článku 51 Ženevské úmluvy z roku 1949 o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři, v článku 130 Ženevské úmluvy z roku 1949 o zacházení s válečnými zajatci a v článku 147 Ženevské úmluvy z roku 1949 o ochraně osob za války;
c)
jakákoliv obdobná porušení válečných zákonů platných za účinnosti tohoto Protokolu a v té době existujících válečných zvyklostí, která již nejsou stanovena ve shora uvedených ustanoveních Ženevských úmluv.
HLAVA II
Článek 2
Článek 9 Úmluvy se doplňuje o následující text, přičemž původní článek 9 Úmluvy se označuje jako odstavec 1 a níže uvedená ustanovení tvoří odstavce 2, 3 a 4:
„2. Vydání osoby nebude povoleno, bylo-li ve třetím státě, který je smluvní stranou Úmluvy, již vyneseno konečné rozhodnutí v řízení o trestném činu nebo činech, pro něž se vydání žádá, a:
a)
osoba byla uvedeným rozhodnutím zproštěna viny;
b)
uložený trest odnětí svobody nebo jiné uložené opatření:
(i)
bylo zcela vykonáno;
(ii)
podléhá zcela nebo z nevykonané části milosti nebo amnestii;
c)
soud uznal obžalovaného vinným a upustil od potrestání.
3. V případech uvedených v odstavci 2 však může být vydání povoleno, pokud
a)
čin, pro který byl vynesen rozsudek, byl namířen proti veřejnému činiteli nebo veřejné instituci nebo čemukoliv, co má veřejný charakter v dožadujícím státě;
b)
osoba, proti které byl rozsudek vynesen, má sama postavení veřejného činitele v dožadujícím státě;
c)
čin, jehož se vydaný rozsudek týká, byl zcela…
